Bývá zvykem, že jedna generace žehrá na druhou. Jak to vidí dvě úspěšné profesionálky, které svým věkem zhruba rámující generaci střední? K debatě se sešly Veronika Dvořáková, šéfka marketingu, komunikace a CSR politiky v advokátní kanceláři Havel & Partners, a Anna Píchová, investiční analytička sesterské společnosti One Family Office.
Projekt #FinŽeny představuje další Téma měsíce. Na říjen jsme pro vás připravili sérii článků, které se věnují citlivému tématu mezigeneračního soužití na pracovišti. Náplní je obecná analýza, rozhovory i příklady dobré praxe. Část materiálů byla publikována v magazínu NextŽeny, který v září vydala Premium Media Group a na jehož obsahu tým projektu #FinŽeny spolupracoval.
V jednom z apokryfů Karla Čapka děd pračlověk láteří nad tím, jak mladí zatratili pazourek. Je to trefné zpodobnění toho, že rozdíly mezi pokoleními tu byly vždycky a povzdechy na toto téma také. Vypadá to ale, že dnes se o generacích a rozdílech mezi nimi mluví častěji než dříve. Nabízí se vysvětlení, že jsou za tím rychlejší a výraznější změny ve společnosti, které do velké míry souvisí s technologickým pokrokem. Jeho stupňující se tempo prostě ovlivňuje i mezigenerační proměny.
„Generace, které dnes nastupují, jsou online víceméně od narození a je pro ně tím pádem úplně normální například pracovat na dálku, protože vědí, že online jde vlastně všechno,“ nabízí příklad Anna Píchová. Ona se svými vrstevníky na vysoké škole ještě byla zvyklá téměř vše řešit osobně a zásadní změnu přinesla až covidová pandemie s uzávěrami, která prakticky celou společnost naučila komunikovat na dálku. Pro dnešní mladou generaci je to zažitý standard. „Na druhé straně pro ni byvá těžké komunikovat tváří v tvář a umět v týmu projevovat názory jinak než po e-mailu nebo v psaném textu, takže výzva pro jejich osobní rozvoj spočívá právě v mezilidskych vztazích a v komunikaci,“ říká Píchová.
Také Veronika Dvořáková vnímá, že mladší generace je někdy méně zvyklá mluvit a raději píše. Zároveň podotýká, že rozdíly mezi generacemi plynou i z rostoucí míry blahobytu: „Jestliže dnešní děti mají pocit, že si mohou koupit nebo mít spoustu věcí, které pro předchozí generace byly nedosažitelné, tak svět vnímají trošku jinak.“ A zdůrazňuje, že se nemění lidé jako takoví, ale okolnosti a příležitosti, ve kterých vyrostli a formovali se. „To jen k těm klasickým steskům, co je to dnes za mládež,“ dodává.
Nevidíme to tak černě
Jedním z těchto stesků starších pokolení dnes byvá, že mladí se příliš nehrnou do práce. Ukázaly to ostatně i výsledky unikátního mezigeneračního dotazníku pro tento ročník NextŽeny. Téměř třetina respondentů v něm souhlasila s tvrzením, že si mladší ročníky chodí do práce spíše užívat a nepracují tak tvrdě. V generaci 40 až 50 let si to dokonce myslí 45 procent respondentů.
Skupina, v níž obě ženy pracují, ať už pod značkou Havel & Partners, nebo One Familly Office, ale standardně hledá mimořádně motivované a talentované lidi, takže se podle Veroniky Dvořákové výrazný mezigenerační rozdíl v tomto směru neprojevuje. Partnerka Havel & Partners si naopak pochvaluje, že kolem sebe vidí mladé lidi, kteří mají inspirativní přístup k práci. „Je pro mě podnětné, že se nebojí říct svůj názor a jsou v ledasčem průbojnější,“ hodnotí Dvořáková.
Anna Píchová dodává, že z jejího pohledu hodně záleží na tom, kde se generace potkají, jestli jde o specifické profesionály nebo třeba oborově širší skupinu lidí v korporaci. Zároveň poznamenává, že se na mezigenerační rozdíly občas svalují skutečnosti, které mohou mít jiné důvody. „Lidé na seniorních pozicícíh, kteří mají už větší část kariéry za sebou, někdy zapomínají, jak bývají začátky těžké, že se člověk potřebuje rozkoukat, zaučit, a jeho jistá zdrženlivost tak může mít jiné důvody, než že nemá motivaci a chuť k práci nebo se vyhýbá odpovědnosti,“ vysvětluje.
Dotýká se tak dalšího předmětu výhrad starších generací. Ve zmíněném dotazníku téměř 45 procent respondentů souhlasilo s tvrzením, že mladší ročníky nechtějí přebírat odpovědnost. „Já si to nemyslím. Ono je to taky o nastavení, jakým způsobem se odpovědnost předává. Když je člověk mladý, na juniorní pozici, nemusí se na to vnitřně cítit, a pokud vedle sebe nemá někoho seniornějšího, kdo mu s tím pomůže, ve výsledku se může zdát, že se odpovědnosti vyhýbá,“ soudí Píchová.
Veronika Dvořáková zase nabízí zkušenost ze specifického poradenského businessu, který je často týmovou prací, takže mladší kolegové berou odpovědnost i třeba za dílčí agendu jako příležitost vyniknout a ukázat, co v nich je. Vnímají to i jako možnost budovat třeba unikátní know-how, bez nějž se tým neobejde. „Takže já naopak často vidím, že mladší generace se odpovědnosti ráda chopí,“ uzavírá Dvořáková.
To potvrzuje z vlastní zkušenosti Píchová, která v kariéře dostala poměrně brzy velkou odpovědnost. „Chtěla jsem, aby všechno bylo tip ťop, měla jsem to jako výzvu a jsem za tuhle příležitost velmi vděčná, protože mě posunula mílovými kroky dopředu,“ líčí.
Veronika Dvořáková zase už v 19 letech při studiu začala na plný úvazek pracovat v celostátních médiích, ve 22 letech nastoupila do České televize a najednou stála před kamerou a díval se na ni milion lidí. Vůbec největší skok v její kariéře představovalo převzetí pozice po prvním náměstkovi ministra spravedlnosti v šestadvaceti letech. „Součástí mé agendy byla například bezpečnost a krizové řízení celého rezortu spravedlnosti. Takže jsem třeba uprostřed noci rozhodovala o evakuaci několika krajských soudů, protože v nich byla nahlášená bomba,“ popisuje Veronika Dvořáková.
Demokratizace zpětné vazby
Obě ženy byly v určité chvíli takříkajíc hozeny do vody a musely si poradit. Někomu to prospěje, pro většinu je ale schůdnější možnost se o někoho opřít, poradit se, zeptat. Náš unikátní dotazník ovšem ukázal, že až polovina mladší i starší generace nemá pocit, že by fungovala mezigenerační zpětná vazba. Protože Havel & Partners je pořád relativně mladá firma, může se Veronika Dvořáková na starší generaci žen obracet spíš mezi klientkami. „Tam ta vazba funguje skvěle, ale uvědomuji si, že žiju v bublině, kterou mi ostatní můžou závidět. Ženy, pro které pracujeme, dosáhly mimořádného úspěchu a naprostá většina z nich v rámci své karierní a možná i osobní cesty cítí potřebu to ostatním ženám, potažmo mladším generacím obecně, udělat o něco lehčí,“ říká Dvořáková.
Sama není typem direktivního nadřízeného a do svého týmu se snaží dostat myšlenku, že zpětnou vazbu si mají dávat všichni navzájem. „Zpětná vazba ale musí být konstruktivní, kde se neříká jen to, co je špatně, ale také, jak by to šlo dělat líp. To je za mě nástroj, který každého posouvá dál,“ říká. Zároveň přiznává, že na začátku tohoto jejího přístupu byl nejspíš fakt, že nemá ráda konflikty a ve všem hledá to pozitivní, a proto si ke zpětné vazbě našla svůj přístup.
Anna Píchová ze svého předchozího angažmá potvrzuje závěry dotazníku. „V mém dřívějším působišti zpětná vazba úplně nefungovala, takže to bylo docela těžké,“ říká. Sama se naopak v manažerské roli snažila nebýt jen nadřízeným, ale spíše mentorem a zpětnou vazbu dávat. Protože ji sama postrádala, bylo to náročné postavení. Komplikovala ho i skutečnost, že je spíše introvert a řešit něco podobného pro ni bylo mimo komfortní zónu. „Ale jak člověk postupně nabírá zkušenosti, získává větší jistotu a zorientuje se, tak si najde svoji cestu, která funguje pro něj i pro tým,“ popisuje Píchová. Má přitom podobý pohled jako Veronika Dvořáková, že ideálně by se měly informace i nápady sdílet napříč týmem stejně jako zpětná vazba.
Móda se mění
Zatím byla řeč hodně o „mladších, než jsme my“. Jak vidí dvě mladé dámy naopak starší generaci? Veronika Dvořáková poukazuje na to, že nejstarším lidem ve firmě, typicky spoluzakladatelům, je teprve něco přes padesát, a když s Havel & Partners v roce 2001 začínali, byli ve stejném věku jako dnes nastupujcí kolegové. „Takto měřeno je to teprve jedna celá generace,“ shrnuje. Na starší generaci se proto dívá spíše mimo rámec vlastní pracovní zkušenosti. „Myslím, že je lépe soustředěná. Naše generace už bojuje s menší koncentrací, která souvisí s obrovským množstvím informací, jež se na nás valí a musíme je zpracovat,“ hodnotí.
Obě ženy se pak shodují na příkladu, kdy mladší generace ovlivňuje tu starší. Advokacie i další poradenské služby byly například v minulosti hodně konzervativní v dress codu či způsobu komunikace. „Když jsem do advokacie před deseti lety nastupovala, ženy nosily převážně tmavé kostýmy a muži obleky. To se významně posunulo a souvisí to s klientelou, která se proměnila. Máme například velkou startupovou scénu, lidé dnes dokážou zbohatnout ve 20 letech. My se té mnohem širší cílové skupině přizpůsobujeme,“ popisuje Dvořáková.
Sféra financí je na tom podle Anny Píchové podobně a dříve striktní pravidla oblékání se uvolnila s tím, jak se celý segment demokratizoval a svět financí a investic přestal být doménou mužů s kravatou a kufříkem. „Dnes do něj má přístup v podstatě každý a to se odrazilo v rozvolnění přípustné módy,“ říká Píchová.
Vzory a bariéry ve vlastních hlavách
Pro Veroniku Dvořákovou je velké téma mateřství, sama se teď snaží skloubit péči o několikaměsíční dceru a další tři děti s prací. První dítě měla před 12 lety, a tak může srovnávat, jak se mění přístup generací ke spojení role matky a úspěšné profesionálky. „Vidím velký posun. Tehdy to jinak přijímala společnost, zaměstnavatelé, možná i rodiny, ale myslím, že ženy postupně přesvědčují své zaměstnavatele i společnost jako takovou, jak obrovským přínosem je, když mateřství profesní dráhu nepřetne, ale naopak se s ní propojí. V tomto směru sehrálo pozitivní roli i období covidu,“ soudí Dvořáková. Na druhé straně to podle ní má mladší generace těžší v tom, že zejména technologický vývoj je stále rychlejší a vracet se dnes do práce po dvou třech letech znamená stejnou ztrátu kontaktu s praxí, jako kdysi návrat po celé dekádě.
Ženy, které v práci mnohdy omezuje zejména role matek, se nicméně podle Veroniky Dvořákové těší mnohem větší podpoře a vstřícnosti než dříve. Přesto stále není dost těch, které by se snažily profesně stoupat a prosadit se. Anna Píchová má za to, že stále není mnoho ženských vzorů, ke kterým by ambicióznější ženy mohly vzhlížet. „Kolik je tady úspěšných českých podnikatelek oproti mužům a kolik z nich je ochotno vystupovat a sdílet svou zkušenost?“ ptá se. A pak jsou za tím podle ní limity, které si samy ženy leckdy vytvářejí ve svých hlavách černobílým viděním, že buď mohou být dobrými matkami, nebo dělat kariéru, ale obojí se dobře dělat nedá. Veronika Dvořáková souhlasí, přesně to vždy hodně limitovalo i ji samotnou.
Comentarios