Dvě zavedené neziskové organizace a jedna nová. Tři úspěšné ženy, které otevřeně sdílí zkušenosti i problémy, které pomoc druhým provází. „I když se to na první pohled nezdá, na nadační aktivity se musíme dívat byznysově. Jde o to, jaká investice dává smysl a jaká ne,“ popisují Tereza Maxová, Gabriela Drastichová a Barbora Štěpánková. Občas proto musí s těžkým srdcem říct ne. A někdy musí odmítnutí samy čelit. Více se dozvíte v článku z magazínu NextŽeny.
TEXT: JAROSLAV KRAMER / FOTO: LIBOR FOJTÍK
Nadační pomoc není jen posláním, ale také tvrdou a emočně náročnou prací, která musí měřit svůj společenský dopad. I když je hlavním posláním dobročinných projektů pomoc druhým, někdy ji potřebují samy nadace. Třeba proto, aby si na konkurenčním trhu našly vlastní místo, správně opečovávaly své jméno nebo efektivně využily každou korunu a nezapomněly ani na operativu. Nadto si musí hlídat, aby nesuplovaly stát v tématech, která má sám zastřešit, nebo nepropadly touze pomáhat nesystémově úplně všude.
„Zdravá naivita je fajn. Je ale třeba si hlídat vizi. Protože čím více jdete do hloubky, tím více zjišťujete, jak je důležité udržet směr pomoci, jinak můžete nakonec pomáhat úplně všem,“ otevírá debatu tří žen spojených s nadačními aktivitami jedna z nejznámějších filantropek u nás, Tereza Maxová. „Je to takový pocit božství,“ doplňuje jí šéfka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. Podobnou fází si podle ní prošel asi každý, kdo pracuje v nadačním sektoru. „Člověk má pocit, že může všechno, disponuje nějakým obnosem peněz, obrací se na něj lidi, děkují mu,“ říká s tím, že klíčovou hodnotou je skutečný dopad. „Řešením nejsou pokaždé peníze. Někdy pomůže naslouchat a najít si vzájemnou lidskou blízkost a říct Vidím tě. Každý z nás někdy v životě potřebuje pomoct,“ doplňuje Tereza Maxová.
Začínáme!
„Prozatím jsem nad přesným rozsahem činnosti nepřemýšlela, náš nadační fond se zatím nezaměřuje svou pomocí na žádnou konkrétní oblast. Do budoucna jsme si nechali dveře otevřené. Zatím se snažím shánět peníze a hledám, komu je dát,“ přiznává úvodem ve společ- nosti dvou zkušených nadačních tváří Barbora Štěpánková. Do dobročinného prostředí se pustila necelé tři roky po smrti tatínka, který stál za těžařskou skupinou Sokolovská uhelná. „Jsem pořád na začátku a nechci zneužívat jména tatínka, ale v nadačním fondu skutečně odkaz má. Byl v našem kraji velmi dobře vnímaný a opravdu pomáhal, aniž by za to cokoliv chtěl. Vždy šel a pomohl i lidem, které vůbec neznal,“ popisuje Barbora s tím, že po odchodu Františka Štěpánka ji na ulici zastavovali cizí lidé, kterým pomohl. „Říkali nám, že jim táta pomohl, jak finančně, pracovně nebo zdravotně,“ dodává.
I to rozhodlo, že bude sama pomáhat. „Udělala jsem si průzkum, co a kde funguje. A zjistila jsem, že u nás existují spíše nadační fondy, které dělají jednorázové akce, kdy vyberou peníze například jen na jednoho člověka. Není tam nic v širším měřítku,“ přibližuje. A tak začala budovat nadační fond od nuly. „Věděla jsem pouze, že za hranice kraje nepůjdu,“ zmiňuje. Společně s kolegy ve správní radě nadace se nakonec rozhodli, že se nebudou zaměřovat na žádnou konkrétní oblast. „Domluvili jsme se, že to necháme plynout a jen pustíme do světa, že pomáháme,“ popisuje.
Kromě vlastních financí spoléhá také na korporátní pomoc. „Mám výhodu v tom, že mám za sebou naši firmu, se kterou spolupracuje spousta dalších subjektů, ve kterých si, myslím, najdu podporovatele,“ věří úspěchu nadačního fondu Barbora a dodává, že se snaží držet ohledně motivů dárců realistických očekávání. „Samozřejmě mě všichni varovali, že může dojít k nějakému peněžnímu zneužití, ale zatím ten pocit nemám,“ dodává Barbora, která se svou rodinou patří mezi padesátku nejbohatších lidí v Česku.
Gabriela Drastichová se jako ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu stará mimo jiné o projekty Světluška nebo Ježíškova vnoučata.
Rozhovor jako mentoring
V nadačním fondu se Barbora Štěpánková ujala role té, která přijímá žádosti a komunikuje s žadateli. Jde například o maminky s postiženými dětmi, které potřebují pomoc s rehabilitací, operací nebo koupit větší auto. „S lidmi se snažím navázat osobní kontakt. Zatím znám všechny naše děti jménem. Myslím si, že to budeme schopni i zachovat, když zůstaneme jen v Karlovarském kraji, a moc bych si to přála,“ říká a jedním dechem dodává: „Zatím o nás ale není velké povědomí, přestože se to snažíme pouštět do světa. Musím se přiznat, že jsem se na začátku trochu bála, že budu zavalena žádostmi, ale to se nestalo. Těch žádostí máme k dnešnímu dni nějakým sedmnáct,“ vypočítává.
„Chvíli trvá, než se nabídka pomoci dostane k potřebným a může to zabrat zhruba rok, než se žádosti ve velkém rozjedou,“ uklidňuje jí Tereza Maxová. Důvěra není jen slovo, je třeba ji odpracovat a stojí velké úsilí, například pokud jde o vztahy s orgány sociálně právní ochrany (OSPOD), dárci či jednotlivými dětskými domovy. „Žila jsem v zahraničí, kde jsem byla známá. V Česku naopak mě v začát- cích kariéry nikdo neznal, a proto jsem hledala finance spíše ve světě, protože jsem tam měla kontakty a bylo to pro mě snazší,“ říká. Dnes patří Nadace Terezy Maxové mezi nejznámější brandy na poli dobročinné pomoci. „I když má člověk peníze, tak to není jednoduché. Jde o složitý proces – jednak jak peníze získat a obzvlášť jak je dobře přerozdělit. Od začátku byla pro nás důležitá konkrétní pomoc pro konkrétní děti.,“ zmiňuje Maxová.
Tereza Maxová v roce 1997 založila nadaci nesoucí její jméno. Pomáhá opuštěným a znevýhodněným dětem. Aktuálně ji také čeká osmý ročník týdenního happeningu TERIBEAR.
Gabriela Drastichová zase radí, aby svými aktivitami nadace nesuplovaly roli státu. „Někdy k nám mají lidé snazší cestu, jelikož před úředníkem se jim otevírat srdce nechce a v nadaci jsou naopak otevřeni tomu váš příběh vyslechnout. Je potřeba nejdříve vyčerpat všechny dostupné podpory od státu a pak jsme tady my. Pokud si nevychodí všechny cesty, tak ani stát nevycítí, že je někde problém,“ dodává a opět se tím vrací k tématu výsledků a dopadu.
Na vlastním příkladu to přibližuje Tereza Maxová, která se do filantropie pustila před šestadvaceti lety. „Začali jsme tehdy pomáhat v kojeneckých ústavech. Nejdříve materiální pomocí, postupně finanční. Měli jsme konkrétní bod, který vycházel z toho, co bylo aktuálně třeba – například postavili jsme jim střechu, zařídili novou kuchyni, ozdravné pobyty nebo muzikoterapii. Ale záhy jsme zjistili, že jsme tím vlastně nic nevyřešili a byl tam stále stejný počet dětí. Pobyt jsme jim sice zpříjemnili, ale děti vyrůstaly stále mimo domov, v ústavu,“ vzpomíná. Následně se činnost nadace rozšířila na pomoc pěstounům a prevenci odebrání dětí z rodin. „Rázem jde o rozšíření statutu organizace a najednou už pomáháte dospělým, to je úplně jinak zaměřená pomoc. Pak se pomoc začíná vrstvit,“ doplňuje s tím, že i proto je potřeba nastavit si konkrétní směr pomoci. Otevírá tím současně citlivou otázku, jak v rámci nadačních aktivit říct ne.
Peníze vše neřeší
Gabrielu Drastichovou slovo ne samo o sobě netíží. „S každým ne od nás jde totiž pochopení. Člověku pomůže i uznání, že jeho situace není jednoduchá. Od nás člověk neodchází jen s negativní odpovědí, ale i s velkou mírou pochopení a s radou, u koho jiného svůj problém řešit nebo na koho se obrátit,“ přibližuje a připomíná slova z úvodu rozhovoru, že někdy je pro úspěšné řešení situace lepší dobrý kontakt než peníze.
Ani podle Terezy Maxové není slovo ne problémem v případě, kdy dobře zná situaci. „I my hodně zkoumáme, komu pomáháme a jsme občas nedůvěřiví. Hospodaříme s penězi dárců, tak přesně potřebujeme vědět, kam peníze směřují, a ukázat, jak pomohly,“ dodává. Někdy je třeba podle Maxové se v rámci podpory odosobnit. „Jinak člověk není schopný pomáhat. To znamená nepřijít s lítostí, ale s empatií,“ dodává.
Gabriela Drastichová emoční náročnost nadační práce také zmiňuje: „Opravdu to tak je. Je důleži- té si uvědomit, že je to práce a není to jakési poslání, jak spousta lidí říká. Opravdu tvrdá práce, která má společenský dopad.“ Jak přiznává sama Barbora Štěpánková, po spuštění nadace a seznámení se s prvními příběhy se musela na nějaký čas uzavřít a s mnoha emocemi se srovnat. „Bylo toho příliš,“ říká s tím, že naštěstí na vyhodnocování žádostí není sama. „Máme správní radu, kde mám dva muže, kteří jsou více při zemi, než jsem já. Jeden z nich je dokonce ekonom, takže je to občas brzda, v dobrém slova smyslu,“ dodává.
„Práce v charitě je často emočně náročná. Člověk si musí trochu držet zdravý odstup, aby se dokázal správně rozhodnout,“ radí Barboře Tereza Maxová a dodává, že právě správní rada je důležitým partnerem. „Není v terénu a dennodenně v kontaktu, podívá se na vše z nadhledu a i ekonomického pohledu. A je dobré mít tam muže,“ doplňuje. Ostatně mužský element je podle ní v nadačním světě celkově třeba. „V neziskovém sektoru, ale třeba i v ústavech málo kdy vidíte muže. Dnes už je to o něco lepší, ale v devadesátých letech to bylo jinak. Pamatuji si, že jsem v roce 1997 brala děti z kojeneckého ústavu na víkend domů. Děti nebyly zvyklé mít v okolí muže, a když viděli mého bráchu, říkaly mu teto. Chyběl jim mužský vzor,“ vzpomíná Tereza Maxová.
Oknem zpět nelezeme
Jak vnímají ženy zapojené v nadačním světě situaci, kdy musí říct ne dárci? „Moje první velké „ne“ bylo u dárce, který chtěl poslat děti z dětských domovů na dětský tábor, ale nemohly jet romské děti. Opravdu záleží, s kým jednáte. Držet morální kompas a integritu je zásadní,“ říká Maxová. Motivy dárců podle ní mohou být někdy i politické nebo v oblasti lobbingu.
„Do takové akce nikdy nejdeme. V minulosti byly určité tendence k tomu využít naše jméno, ale vždy se to včas zastavilo,“ přiznává. Podle Gabriely Drastichové jsou častější a náročnější situace, kdy se spíše dobrého dárce nedaří přesvědčit. „Upřímně to někdy nezvládám. Jsem přesvědčená o kvalitě a dopadu naší práce, a tak obrazně řečeno, když mě nějaký dárce vykáže dveřmi, nevrátím se ihned oknem zpět. Tuto dovednost nemám a určitě jsem se zpočátku musela učit nevnášet do odmítnutí emoce,“ říká Gabriela, která řídí známé a úspěšné projekty Ježíškova vnoučata nebo Světluška.
„Nabídka, se kterou přicházíme, má mnoho vrstev. Má je ale i ten, kdo s vámi na druhé straně jed- ná,“ popisuje. Jinak podle ní jednají lidé z marketingu, kteří investují do značky, a jinak jednají lidé s velkým jménem, kteří mají pocit, že investují do společenské změny. „Je velmi komplikované, pokud si nevyložíme karty na stůl hned na začátku. Obě cesty jsou podle mého názoru relevantní a umíme s nimi v nadacích pracovat. I z peněz, které jsou do nadace vložené s cílem zviditelnit značku, umíme udělat peníze, které pomáhají potřebným nebo vytváří podmínky pro strukturální změny,“ říká.
Pokud jde o samotné financování nadací a nadačních fondů, doba není podle Terezy Maxové jednoduchá. „Jsme malá země, jsme v postcovidu a stále probíhá válka na Ukrajině. Financí není tolik a organizací, nadací a nadačních fondů je hrozně moc,“ říká. Gabriela Drastichová doplňuje, že je v Česku neutuchající touha zakládat nové a nové nadace. „Řada jednotlivců i firem přemýšlí o tom, jak být společensky prospěšní. Mají pocit, že pouze jejich cesta je ta správná, a tak zakládají nové neziskové organizace s vidinou efektivnější pomoci. Tím ale v důsledku soupeří čím dál víc subjektů o jeden balík peněz. Bylo by někdy možná lepší, kdyby sdílely své know-how už s existující organizací a s tou spolupracovaly,“ myslí si a dodává, že do jisté míry proto může být nadační svět konkurenční. Jako příklad uvádí Tereza Maxová projekt TERIBEAR. „Vidíme to i u nás. Pokud podpoří projekt dárce z určité oblasti, například banka, nepodpoří nás již jiná. Protože chtějí mít své výlučné místo,“ říká.
Obě současně dodávají, že by i přes „snahu o stejný balík peněz“ uvítaly větší spolupráci mezi nadacemi a nadačními fondy. „My například spolupracujeme s různými neziskovkami, které jsou odborníky a v terénu, finančně je podporujeme a společně chceme něco konkrétního změnit,“ popisuje Maxová a současně dává Barboře Štěpánkové příležitost ke spolupráci v případech, kdy bude mít na stole žádost o pomoc dětem.
Nechceme být drazí
Podle Gabriely Drastichové je úspěšné nadační působení v mnohém podobné jako korporátní prostředí. „Princip je v podstatě stejný. Pracujete jen s méně lidmi, zato na ně kladete obrovské odborné i lidské nároky. A takové lidi je těžké za tak malé peníze najít. Oproti korporátnímu prostředí proto musíme více hlídat, kam peníze opravdu nutně musíme pustit,“ říká. Potvrzuje to také zakladatelka Nadace Terezy Maxové dětem. „I když jsou emoce v nadačním světě velmi důležité, je potřeba se na pomoc dívat byznysově. Tedy jaká investice dává smysl a jaká ne,“ říká.Nechceme být drazí Podle Gabriely Drastichové je úspěšné nadační působení v mnohém podobné jako korporátní prostředí. „Princip je v podstatě stejný. Pracujete jen s méně lidmi, zato na ně kladete obrovské odborné i lidské nároky. A takové lidi je těžké za tak malé peníze najít. Oproti korporátnímu prostředí proto musíme více hlídat, kam peníze opravdu nutně musíme pustit,“ říká. Potvrzuje to také zakladatelka Nadace Terezy Maxové dětem. „I když jsou emoce v nadačním světě velmi důležité, je potřeba se na pomoc dívat byznysově. Tedy jaká investice dává smysl a jaká ne,“ říká.
Barbora Štěpánková stojí za Nadačním fondem Františka Štěpánka, který na Karlovarsku pomáhá těm, kteří ze všeho nejvíce potřebují okamžitou pomoc.
Přesto, že se Tereze Maxové podařilo za více než 25 let fungování rozdat více než půl miliardy korun, stále se snaží držet při zemi. „Někdy je dobré se v rozletu trochu zastavit. Radikální progres nadace může jít proti dobré věci,“ myslí si. Jako příklad Tereza Maxová uvádí, že při větším obnosu peněz se může ztratit konkrétní příběh. „Podle mě je lepší začínat s menšími projekty a neztrácet kontakt s prostředím, kde se pomáhá. Velké organizace pomáhají s mnohdy neomezenými prostředky, ale můžou o tento kontakt přijít,“ dodává. Přesto, že se Tereze Maxové podařilo za více než 25 let fungování rozdat více než půl miliardy korun, stále se snaží držet při zemi. „Někdy je dobré se v rozletu trochu zastavit. Radikální progres nadace může jít proti dobré věci,“ myslí si. Jako příklad Tereza Maxová uvádí, že při větším obnosu peněz se může ztratit konkrétní příběh. „Podle mě je lepší začínat s menšími projekty a neztrácet kontakt s prostředím, kde se pomáhá. Velké organizace pomáhají s mnohdy neomezenými prostředky, ale můžou o tento kontakt přijít,“ dodává.
Češi mají solidaritu v genech. Když se něco stane, jsou schopni mezi sebou vybrat enormní částky, shodují se Barbora Štěpánková, Tereza Maxová a Gabriela Drastichová.
Podle Gabriely Drastichové je důležité také nenavyšovat transakční náklady samotného nadačního fondu. „To souvisí s nárůstem provozních nákladů. Nás v rozvoji brzdí jen to, abychom nebyli drazí sami pro sebe. Protože provozní financování se velmi těžko hledá,“ doplňuje. Podle Terezy Maxové proto musí umět každý člověk v nadaci více věcí a organizace sama by se měla snažit stále hledat místa, kde ušetřit.
Debata tří zástupkyň nadačního světa se tak stáčí opět k tématu efektivity vynaložených fi- nančních prostředků. „Je velmi důležité vyvá- žit chuť pomoci s úřednickým přístupem, aby pomoc nebyla jen žádostí na papíře, protože jde o lidský příběh,“ přibližuje Tereza Maxová. Například v balíčku krizové pomoci si její nadace vždy ověřuje situaci, třeba od OSPODu či doprovázejících organizací. „Chceme mít i oficiální doporučení nebo vodítko, že vnitřní pocit pomoci má i racionální kotvu,“ říká. Jak doplňuje Barbora Štěpánková, ona sama má výhodu, že měla vždy možnost se s žadateli napřímo setkat. „Zatím jsem se nedostala do situace, že bych neviděla tváří v tvář, co se děje.“ Právě lidskost a přímý kontakt je něco, co si chce sama Štěpánková do budoucna zachovat.
V dlouhodobé podpoře máme mezery
A jak jsou na tom Češi jako dárci? „I když někteří lidé peníze nemají, přesto pomáhají, investují svůj čas a poslední finance. To se ukazuje i na celém našem národě. Přijde mi, že máme solidaritu v genech,“ myslí si Tereza Maxová a její slova potvrzuje také Barbora Štěpánková. „Sama vidím, že se lidé zapojují, například když jsme sbírali peníze na transparentní účet pro Ukrajinu.“
„My jsme opravdu dobří v tom, že když se něco stane, tak v tu chvíli, než začnou pracovat pro- cesy nedůvěry, jsme schopni mezi lidmi vybrat enormní částky,“ říká Gabriela Drastichová. V dlouhodobé kontinuální podpoře podle ní mají Češi ale ještě rezervy. „U této podpory někteří dárci více spekulují a zpochybňují přímočarost pomoci. Je náročné udržet zájem a důvěru dárce,“ říká s tím, že jí ani to od dalšího rozvíjení Nadačního fondu České rozhlasu neodradí. „Mám prostě práci jako vášeň,“ uzavírá.
Magazín NextŽeny, který vydalo Premium Media Group se věnuje (nejen) elitnímu byznysu pohledem žen. Magazín je součástí projektu NextŽeny advokátní kanceláře Havel & Partners a na jeho obsahu spolupracoval tým #FinŽeny.
Commentaires