Může žena žít naplněný život bez dětí? Podle byznysových lídryň ano

Bezdětné ženy v byznysu. Toto citlivé, možná i částečně tabuizované téma bylo náplní stejnojmenné debaty, kterou pořádala společnost Vodafone ČR a nezisková organizace Czechitas. Diskuze se zúčastnily viceprezidentka pro firemní klienty tuzemského Vodafonu Veronika Brázdilová, obchodní ředitelka a partnerka Ogilvy Dita Stejskalová, partnerka Sotheby´s International Realty Ilona Mančíková a moderátorka a autorka knihy Žiju bez dětí Martina Hynková Vrbová.

Ještě před zahájením samotného panelu promluvily dvě vážené dámy, které procházejí stejnou životní cestou jako většina účastnic debaty, tedy bezdětností. Úvodní slovo si vzala šéfka tuzemského Vodafonu Violeta Luca s velmi osobní a upřímnou zpovědí. „Nemám děti, i když bych chtěla. Nejprve jsem chtěla dělat kariéru a mým zaměstnavatelům v minulosti vyhovovalo, že nemám děti, protože jsem byla velmi pracovitá. Čas běžel a já jsem chtěla mít děti, ale zabránily tomu zdravotní důvody. Takový je život. Dostala jsem se do bodu, že jsem se s tím smířila, ale nemohu říct, že by to nebylo emotivní. Přála bych si, abychom se zamysleli nad předsudky a předpojatostí kolem těchto témat. Nedávno mi někdo řekl, že kromě práce nemám nic jiného. Není snadné to poslouchat, protože si myslím, že to není pravda, ale zvenku to tak může vypadat,“ shrnula zkušená top manažerka zkušenost, kterou prochází řada žen v takto vysokých pozicích.

V podobném duchu se ve videozdravici vyjádřila nejvýše postavená tuzemská politička, předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která převzala záštitu nad akcí. „Má zkušenost je, že ženy nejsou nikdy ve správném věku. Buď jsou po škole a nemají zkušenosti a čeká se, že budou mít brzy rodinu, takže je nikdo nechce zaměstnat. Když děti mají, hrozí, že budou pořád nemocné a někdo je bude muset hlídat. Když jsou děti větší, žena už není dostatečně perspektivní, svěží a plná dobrých nápadů. A pokud žena děti nemá, tak je to taky podezřelé. Takhle se česká společnost dívá na ženy a jde to vždy na osobní rovinu dané ženy. Přijde mi to velmi přežité. Zaprvé nikdy nevíme, zda je to dobrovolné, nebo ne, zadruhé copak na tom sejde? Podle mě ne. Nicméně mám zkušenost, že má bezdětnost se používá jako zbraň proti mně.“

Nebyl čas

Po těchto upřímných slovech již moderátor Petr Šimůnek přivítal výše zmíněné účastnice diskuze, a to velmi přímým dotazem, proč nemají děti. Zatímco v případě Veroniky Brázdilové to byly důvody spíše zdravotní, Dita Stejskalová uvedla absenci mateřského puzení v kombinaci s otevřením obrovských kariérních možností na začátku 90. let. „Práce mě neskutečně pohltila. Vůbec jsem si nedovedla představit, že bych se zastavila a měla děti,“ vysvětlila s tím, že ačkoli si někdy klade otázku, jaké by to bylo, nic by neměnila. Podobnou zkušenost zmiňuje i Ilona Mančíková. Také jí okouzlily nové možnosti svobodného světa a pustila se do podnikání. Ačkoli vstoupila do manželství s plánem rodinu časem založit, nakonec se tak kvůli souhře různých důvodů nestalo. 

Martina Hynková Vrbová jako jediná děti má, jelikož však otěhotněla až kolem čtyřicítky, také si dlouhá léta „užívala své“, včetně šestileté marné snahy o mimotělní oplodnění. Když ji vzdala, ulevilo se jí. „Přijala jsem, že nebudu biologická máma, a byl to velký pocit svobody, že se můžu svobodně nadechnout.“ Pak se s manželem rozhodla pro adopci, což je další náročný proces. Pár měsíců po jeho úspěšném dokončení pak přišlo velmi nečekaně spontánní otěhotnění. „Nejspíš proto, že už jsem nebyla tak umanutá,“ říká moderátorka. 

Tlak okolí

Samostatnou kapitolou v tomto delikátním tématu je situace manželů a partnerů. Jak přijímají fakt, že s ženou svého srdce nezplodí potomka? U Veroniky Brázdilové bylo v sázce její vlastní zdraví, takže manžel na ni nijak netlačil. „Těžší bylo říct to rodičům,“ říká manažerka Vodafonu s tím, že měla pocit selhání. Obavy však byly liché, rodiče ji podpořili. 

U Dity Schejbalové se absence mateřského pudu setkala s vysokými nároky na partnera. „Určitě jsem nechtěla být na výchovu dítěte sama a otcem mohl být jen někdo, vedle koho bych si dovedla představit společné stárnutí,“ říká s tím, že najít někoho takového nebylo jednoduché.

„Spíše než s manželem jsem se potýkala s tchyní,“ naznačuje další rozměr problematiky Ilona Mančíková, jejíž zkušenost je okořeněna tím, že se tato rodinná konstelace odehrávala v Itálii, kde v 90. letech ještě byl kladen docela značný důraz na tradiční rozdělení rolí ve společnosti. Mančíková navíc v rané dospělosti přišla v rychlém sledu o oba rodiče a pomáhala dospět mladší sestře. „Tohle trauma jsem si nesla spolu s pocitem, že už jsem tak trochu jedno dítě vychovala. Společně to vedlo k oddalování rozhodnutí mít děti,“ vysvětluje.  

Jak bezdětnost manažerek vnímá jejich byznysové okolí? Nezakládá na řevnivost mezi nimi a manažerkami matkami, protože mají na své kariéry mnohem více času? A liší se nějak situace v Česku a za hranicemi? I to se řešilo v debatě, jejíž záznam si můžete níže pustit.