Od roku 2001 působí Markéta Šitinová v pojišťovnictví. Poslední dekádu vede v Kooperativě odbor právní a provizní podpory obchodu. Coby lektorka a koučka klade velký důraz na edukaci. „Svůj hlavní úkol vidím v překladu často složité a rozsáhlé legislativy do mysli obchodníka. Ale tak, aby ji obchodník nevnímal formalisticky, ale naopak, aby porozuměl zejména jejímu účelu a smyslu a stala se přirozenou součástí jeho profesionality. Pak i komunikace s klienty vyznívá srozumitelně a autenticky,“ říká manažerka, která byla v loňském roce zařazena do přehledu 131 inspirativních žen ve financích projektu #FinŽeny.
Když se ohlédnete, co byla vaše největší dosavadní profesní výzva?
To je zajímavá otázka. Můj dosavadní kariérní život je poměrně pestrý, pracovala jsem v různých a často dost odlišných oborech. A tak pro mě byla vždy výzva zejména na počátku. Musela jsem se zastavit, nadechnout se a říci si, že se ty nové věci prostě naučím. Že budu číst, studovat, ale také s pokorou naslouchat, sledovat dění a dávat si věci do souvislostí. A věřit si. Protože každý z nás vždycky začínal od nuly. Nikdo nedostal nic zadarmo a musel k tomu dospět. Tak proč bych k tomu nemohla dospět i já?
Co vás nejvíce motivuje ve vašem pracovním životě?
Pro mě je nejdůležitější vidět, že to, co dělám já i můj tým, má smysl a že je to součást nějakého většího funkčního celku. Podobně jako v hodinovém strojku, kde se každé kolečko musí točit tak, jak má, jinak hodinky nefungují. Ale zároveň kolečka, která se jen točí, aniž by měla nad sebou funkci hodinek, jsou prostě jen točící se kolečka.
Také potřebuji mít ve své blízkosti inspirující lidi, od kterých se mohu učit, poznávat a kteří mi ukazují i jiné vidění světa. A pak nesmím zapomenout, že je pro mě velmi důležitý dobrý kolektiv, kde si jsme lidsky blízko a můžeme si věřit. Bez dobrého kolektivu bych nemohla pracovat.
Co je podle vás třeba udělat pro to, aby se mohly ženy ve světě financí častěji prosadit i na nejvyšších pozicích?
Myslím si, že chtějí-li ženy něco dokázat, nemohou čekat, až „se pro to něco udělá“, ale musí začít samy u sebe. Přestat přisuzovat tolik váhy svému pocitu nedokonalosti, protože dokonalý není nikdo. A vědomě se rozhodnout pro víru sama v sebe. Žena, která má touhu pracovat na vyšší, či dokonce nejvyšší pozici, musí být z principu proaktivní. Takže když se otočí zpět za svým životem a zamyslí se, co v životě (soukromém i pracovním) musela zvládnout, co zjistí? Že to všechno zvládla. Možná ne úplně hladce, možná se musela někde zakousnout, někde slevit, ale zvládla. A toto uvědomění jí určitě může pomoci si říci, proč by tedy nemohla zvládnout pracovat i na vyšší pozici, pokud chce. Myslím si proto, že my ženy máme toto zejména ve svých vlastních rukou a hlavě.
S čím jste musela během dosavadní kariéry nejvíce bojovat?
Mohu navázat na svou předchozí odpověď. Na začátku jsem nejvíc musela bojovat se svým vlastním strachem a porovnáváním se s okolím. Kdy jsem si zprvu neuvědomila, že u ostatních vidím pouze jejich jeviště, ale nevidím do jejich zákulisí, které je přitom jistě také plné podobných pochybností, jako mám já. A že do mého zákulisí zase nevidí ti ostatní, oni ze mě také vidí jen to jeviště.
V současnosti nejvíc bojuji s tím, když vidím, že se jde příliš po procesu a po tom, „jak to má být správně“, aniž by se přemýšlelo nad tím, co má být účelem toho procesu. A tak někdy musím získávat své okolí pro to, že je lepší přizpůsobit proces účelu než naopak.
Jak jste se naučila pracovat se stresem?
Já jsem se už jako malá holčička v první třídě strašně stresovala, že udělám chybu, že se paní učitelka bude zlobit, že mě pokárá. A provázelo mě to celé mládí, dokonce i na střední škole. Ale pak zhruba v sedmnácti letech jsem se rozhodla, že s tím začnu něco dělat. A i za pomoci knížek jsem si uvědomila, že ty věci se dějí hlavně v mé hlavě. Že moje vlastní představy, co se stane, jsou snad pokaždé mnohem horší než to, co se stane doopravdy. A zjistila jsem, že když se člověk uklidní v hlavě, pak mu jde všechno snáz, protože jeho tělo nepálí energii na to, aby se zbavilo stresu. Takže v okamžiku, kdy jde na mě stres, paradoxně zvolním. Řeknu si: „Dýchej klidně a podívej se na situaci s rozumem“. A tím si uvědomím, že svět se netočí jen kolem téhle věci, která mě právě stresuje. To mě zklidní a pak dokážu pracovat dál.
Jak velkou roli hraje v přístupu k vaší práci empatie?
Pro mě hraje empatie velkou roli. Jak jsem říkala, záleží mi na dobrém kolektivu – a schopnost vzájemné empatie je toho součástí. To neznamená, že člověk pod záminkou empatie někoho trvale omlouvá nebo chce být omlouván, ale že chce najít takové řešení, které bude pro danou situaci nejlepší z více úhlů pohledu.
Máte recept pro rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?
Ano, úplně jednoznačný. Odděluji svůj soukromý a pracovní život a zároveň si uvědomuji, že obě stránky života jsou důležité. A hlavně vím, že největší komoditou, kterou máme, je čas. Nikde ho nekoupíme a nikdy nevíme dopředu, kolik ho doopravdy máme. A hlavně ho nevrátíme zpátky. Čas, který nám proteče mezi prsty, prostě definitivně protekl. Proto v každém čase máme dělat to, co si daný čas žádá.
Jak hodnotíte nastavení mateřské a rodičovské dovolené v Česku?
Já osobně to hodnotím velmi pozitivně a jsem moc ráda, že žijeme v zemi, která dává obecně oběma rodičům možnost zvolit si to, co chtějí, anebo to, co jejich dítě a rodinná situace potřebuje. Kdo chce nebo potřebuje pracovat, může. A kdo se chce věnovat dítěti, také může. Myslím, že tento princip máme v Česku velice dobře nastavený a neměnila bych ho. Co je však třeba rozvíjet, je možnost skutečně pracovat na zkrácené a sdílené úvazky bez enormní byrokratické zátěže.
Je podle vás cestou k rovnému odměňování mužů a žen zveřejňování mezd na konkrétních pozicích?
Nemyslím si to. Jak jsem řekla dříve, myslím si, ženy mají začít nejdříve a zejména u sebe, budováním si vlastního sebevědomí a umění vážit si samy sebe pro to, co umějí a co dokážou. A díky této sebeúctě si pak žena dokáže říci o peníze sama – tak, jak to obvykle umí i muž, když už tato otázka zní takto genderově. Ale rozdělováním se na „my“ a „oni“ a závistí či představou, že to za mě „někdo“ vyřeší, se sebeúcta určitě nezískává.
Dá se na českých školách získat odpovídající vzdělání, které vás připraví pro cestu na vrchol finančního světa?
Odpovím trochu jinak. Byla bych ráda, kdyby české školství připravovalo zejména na svět, jehož jsme všichni součástí. Nepotřebujeme, aby byli všichni na vrcholu finančního světa. Potřebujeme společnost, která funguje jako celek a kde si každý najde své místo, kde bude užitečný a šťastný. Naše školství by proto mělo naučit studenty získávat a vyhodnocovat informace, žít v rychle se měnícím světě, orientovat se v něm a umět adekvátně reagovat. A to bez ohledu na to, zda dotyčný chce být na vrcholu finančního světa nebo někým úplně jiným.
댓글