Největší offline konference zaměřená na diverzitu, rovnost šancí a inkluzi ve střední Evropě. Do takových rozměrů vyrostla během pár let konference DEI Forum, již pořádá organizace OPIM a jedním z partnerů je projekt #FinŽeny. Zakladatelka OPIM Jana Tikalová přibližuje, kolik práce organizace obnáší, na kterého z hostů se nejvíc těší a také hodnotí, jak se obecně daří prosazovat agendu DEI v české společnosti a jaká to má úskalí. „Na Západě začali dřív, ale tam v posledních letech řeší zase jiný problém. Hrozí, že lidé mezi sebou raději přestanou interagovat, aby nenastal nějaký přešlap. Byla bych moc zklamaná, kdybychom toto řešili někdy u nás,“ říká šéfka OPIM.
Konference DEI Forum se letos koná potřetí. Čím to, že tak relativně mladá akce se za pár let stala největší svého druhu v regionu střední a východní Evropy?
Musím upřesnit, že mluvíme o offlinové konferenci, zaměřené výhradně na otázky DEI. V tom jsme největší, jak říkáte. Pro mě je nesmírně důležitý obsah i forma. Chceme přinést aktuální témata, představit, co firmy v oblasti diverzity, rovných příležitostí a inkluze řeší u nás i v zahraničí, proto zveme i mezinárodní řečníky a řečnice. Každý ročník má trochu jinou formu, chceme přinést jiný zážitek. Letos to je docela adrenalin. Akce je třikrát větší, pojedeme paralelně a k tomu jsme si vymysleli ještě pár zábavných hacků, ať se lidé baví. Konference má skvělou atmosféru, dynamiku a energii díky pečlivě vybraným profíkům, kteří moderují, jdou do hloubky a nebojí se kontroverzních názorů.
Co všechno příprava takové akce obnáší a jak dlouho na ní pracujete?
Vždycky se divím, kolik času spolkne jeden takový den. Přípravami začínáme rok od roku dřív, letos to bylo od února. Klíčové je zajistit pro tak velkou akci prostory. Vloni jsme týden před akcí museli zastavit prodej vstupenek, lidé by se už nevešli. Najít prostory byl nelehký úkol, protože v jeden den chceme v jednom místě třem stům lidí nabídnout diskuzní panely, workshopy, dětský koutek, živou knihovnu s rozhovory, přehlídku firemních projektů a tak dále. Chceme jít příkladem a řešíme i takové detaily jako přepis mluveného slova pro neslyšící nebo tlumočení do češtiny. Chci, aby si lidé odnesli kvalitní obsah a zúročili svůj čas v době, kdy je nespočet akcí. Děláme maximum a těší mě, že to vidí a oceňují naši partneři a návštěvníci z předešlých ročníků.
Na kterého z hostů letošního programu se nejvíce těšíte?
Nejvíc na Sarah Cordivano, kterou jsem měla příležitost poznat osobně. Napsala naprosto famózní knihu k DEI a já s ní budu mít na pódiu interview. Na to se nesmírně těším, zároveň mám obrovskou pokoru a respekt k takovému rozhovoru.
Podtitulem letošní konference DEI Forum je Odolnost a vytrvalost v DEI. Proč právě tento podtitul? Pozorujete snad, že by zastáncům diverzity, rovnosti a inkluze docházely síly?
Naopak. Když jsme se zamýšleli nad klíčovou linkou, tak jsem ze zkušenosti ze školení nebo z rozhovorů s podporovateli DEI věděla, že je právě teď ta chvíle dát velmi silnou dávku poděkování těm, kteří to nevzdali. Že vytrvali, jsou odolní vůči odporu a mají trpělivost. Nebudeme se ale na akci plácat po ramenou. Chceme jít s pravdou ven, že pro ambasadory a ambasadorky DEI to mnohdy je velmi citlivá, emotivní a náročná práce, a předat zkušenost jak vytrvat a mít sílu pokračovat.
Jak se za déle než dvě dekády fungování organizace OPIM změnil přístup společnosti k otázkám DEI? V čem vidíte největší posun?
Lidé více diskutují, ptají se a ozývají se. Firmy se více zajímají a snaží se o větší psychologické bezpečí, team leadeři se zajímají o potřeby svých lidí. Jsou v tomto ohledu více empatičtí a respektující. Není to však zdaleka všude, včetně korporací, kde se DEI řeší roky. Vidím posun v ochotě se vzdělávat, což mění mindset. Dnes vytváříme firemní dlouhodobé programy, máme vlastní akademii na rozvoj kompetencí v DEI nebo e-learning. To byla před pár lety marná snaha realizovat jak ve firmách, tak veřejně. Lidé nás dnes vnímají jako trendsettery v oblasti DEI, zejména ve vzdělávání.
Co považujete za nejzásadnější překážku na cestě k různorodější, rovnější a inkluzivnější společnosti?
Předsudky, předpojatost, strach a pohodlnost. Lidé musí začít sami u sebe, pak se dá měnit firemní kultura. Právě prožitkové vzdělávání, které nesmírně prosazuji, může pomoct. Dávka sebereflexe v kontextu uvažování o jinakosti, o sobě a druhých, navíc v integraci se skupinou, může člověka začít měnit k lepšímu. Vzdělávání ale není pro každého. Bohužel.
Uplatňují se myšlenky spojené s DEI snáz v soukromém, nebo veřejném sektoru?
Rozhodně v soukromém. Stavíte to na hodnotách firmy a vzájemném respektu a spolupráci. Neznám firmu, která by neprosazovala týmovost. Ve firmě při prosazování DEI neřešíte celospolečenský problém, politiku, Netflix předimenzovaný diverzitou a tak podobně, z čehož je naše společnost, tedy veřejnost, unavena. Řešíte své lidi, diskriminaci na pracovišti, vtipy na hranici urážek.
Proč se podle vás tato agenda v našem regionu prosazuje pomaleji než na Západě?
Na Západě začali dřív, ale tam v posledních letech řeší zase jiný problém. Extremismus a politickou korektnost, která v důsledku způsobí, že lidé mezi sebou raději přestanou interagovat, aby nenastal nějaký přešlap. Byla bych moc zklamaná, kdybychom toto řešili někdy u nás a v diskuzích na to poukazuji. Přirozeně i z tohoto mají lidé strach a já se jim nedivím. Celé DEI se snažím polidšťovat a vysvětlovat s ohledem na kulturní a geografické aspekty.
Co vás osobně přilákalo k tématům diverzity, rovnosti a inkluze?
V šestnácti práce v Londýně a návrat domů. Prošla jsem asi takovou katarzí, uvědomila jsem si privilegia, která mám, a začala jsem vnímat víc nespravedlnost. A pak už to šlo od neziskovky k neziskovce, studium antropologie, založení OPIM, práce v zahraničí v lidskoprávních tématech a přesun zase do domoviny.
Jak by musela vypadat společnost, abyste si mohla říct, že OPIM má splněno a můžete jej „rozpustit“?
Asi vás zklamu, ale to se nikdy nestane. Myslím tím, že OPIM má splněno a můžeme to rozpustit. Tak utopickou myšlenku jsem měla ve 23 letech, kdy jsem OPIM založila a myslela jsem, že to je na tak na pět let. Mám sice naději v generaci našich školou povinných dětí, ale furt žijeme v pražské sociální bublině. Práce je zoufale hodně a nás je stále zoufale málo.
Více informací o akci a vstupenkách naleznete ZDE.
Comentarios