Máloco je tak poučné a inspirativní jako reálné příběhy a zkušenosti. V druhém panelu debaty Ženy, které mění (mimo záři reflektorů) svět práva a financí se o ně podělily Andrea Leskovská z představenstva Generali CEE, Veronika Benáčková, která je Group Senior Counsel – M&A and Organic Growth ve společnosti Allwyn a Gabriela Žáčková Krocová, Head of Legal v UniCredit Bank. Ve vyprávění žen, jejichž pozice mluví samy za sebe, například zaznělo, že na samém vrcholu fouká jen někdy a občas svítí slunce, zásadní je umět naslouchat a dopřávat pochvalu sám sobě vůbec není na škodu.
Akce vzešla ze spolupráce projektů #Prvních100let, #FinŽeny a advokátní kanceláře Deloitte Legal.
Řekla jsem si o to, co jsem chtěla
Po třech letech se jí chýlila ke konci rodičovská dovolená, na kterou odcházela z pozice šéfky externího prodeje. Někdejší nadřízený jí volal, kdy už nastoupí, a nehodilo se mu, že to nebude hned. Dohodli se, že si znovu zavolají za pár měsíců, a tak se i stalo. Zeptal se jí, co by chtěla po návratu dělat, a ona odpověděla, že to místo je obsazeno, ale že by stála o post šéfky produktu. S malým dítětem už totiž dost dobře nemohla najezdit pět šest tisíc kilometrů měsíčně jako před mateřskou. Z debaty vzešel jako prozatímní řešení částečný úvazek. Zanedlouho se dozvěděla, že její vytoužená pozice se uvolnila. Neváhala zaklepat šéfovi na dveře a připomenout, že o ni stojí. Opáčil, že ví a že s ní také počítá. „Měla jsem tu odvahu, ale bylo to i díky tomu, že můj vztah s tímto šéfem byl výborný. Jinak bych si to nedovolila,“ vylíčila Andrea Leskovská.
Její cesta vzhůru byla klikatá. Nenakreslila si profesní schůdky v jedné odbornosti a za léta svého působení v pojišťovnictví prošla mnohým – dělala obchod, produkt i provoz a na mnohé věci si mohla utvořit vlastní názor. Stejně tak nestoupala jednou firmou. Když už byla po 18 letech těsně pod vrcholem, zjistila, že se se svým zaměstnavatelem fatálně hodnotově rozchází a odhodlala se vydat na volnou nohu. Zadostiučinění za dosavadní práci posléze přišlo od konkurence, když dostala nabídku stát se členkou představenstva v pojišťovně Generali.
V současnosti je v představenstvu zastřešujícího holdingu Generali ve střední a východní Evropě a je to pro ni nová zkušenost. „Už nejde o denní řízení byznysu. Vy vlastně členy boardů v jednotlivých zemích regionu motivujete, nebo i koučujete, aby splnili všechny svoje cíle. Čili je to taková vyšší úroveň, do značné míry diplomacie,“ přiblížila Andrea.
Být v představenstvu znamená stát na vrcholu. Na pozicích těsně pod ním ale může mít manažer nakonec větší pravomoc. Pokud totiž řeší například procesy, stačí mu k rozhodnutí jeho odbornost, zkušenosti, kompetence a nikoho se nemusí ptát. Člen boardu zpravidla potřebuje pro svůj záměr získat konsenzus, nabídla zajímavý pohled Andrea. „Na vrcholu fouká, ale ne vždy. A slunko také vyjde,“ shrnula své zkušenosti členky nejvyššího vedení firmy.
Zároveň zdůraznila, že člověk by neměl zapomínat, odkud vzešel. Schopnost nezapomenout má podle ní dvě polohy. „Ta první je věcí charakteru. Jestliže jsem si prošla celým žebříčkem, mnohem víc umím ocenit člověka ve středním managementu, protože si jeho situaci dovedu představit. Otázka je, jestli se za tím chci ohlížet nebo jestli to už ke mně nedoléhá. Ta druhá poloha je ryze praktická, protože pokud mám v týmu i střední management a najednou nechci pochopit jeho problémy, nebude to fungovat a tým nikam nedovedu,“ vysvětlila Andrea Leskovská.
Příležitosti přicházejí a já nemám strach se jich chopit
Také Veronika Benáčková má za sebou pozoruhodnou profesní cestu. „Nejsem člověk, který by měl od počátku detailně vypracovaný kariérní plán, ale mám na sebe vysoké nároky a nebojím se chopit příležitostí a výzev, které mě osloví a mohou mě posunout dál.“ popisuje svůj přístup.
Svůj nástup do KKCG označuje jako velmi dynamický. Jednoho večera, když byla ještě v kanceláři, jí přišla zpráva s dotazem, zda by pro ni mohla být zajímavá práce ve skupině KKCG. Ještě ten den se setkala s Tomášem Porubkou, general counsel skupiny, a krátce nato se domluvili. „Od začátku jsem se věnovala oblastem, které mám na starosti dnes, jen se postupně rozšiřovala moje odpovědnost. Pokud jsem se osvědčila v Rakousku, přišla otázka, zda bych si vzala na starost i Itálii,“ vzpomíná Veronika.
Vnímá to jako potvrzení toho, že pokud člověk podává kvalitní výkon, okolí si toho všimne. „Když kolegové vidí, že práce má výsledky, přirozeně přichází další příležitosti. A já se jich nebojím – vidím v nich možnost růstu a dalšího rozvoje,“ vysvětluje. „Nebyl to tedy můj jasně daný plán, kam v rámci KKCG, respektive Allwynu, vlajkové lodi skupiny, směřovat. Ale objevily se příležitosti, kterých jsem se chopila – a díky nim se profesně posouvám dodnes.“
Dnes se v rámci právního oddělení Allwynu věnuje zastřešení právních služeb pro jednotlivé jurisdikce, propojuje general counsels napříč skupinou a zajišťuje právní podporu jak pro transakce v oblasti fúzí a akvizic, tak pro organický i neorganický růst. „Je to nesmírně rozmanitá práce, protože klíčový byznys se samozřejmě odehrává v provozních společnostech v jednotlivých zemích. Každá jurisdikce přináší specifické právní výzvy, na které musíme pružně reagovat,“ říká Veronika.
Věří, že nestačí spoléhat jen na formální autoritu a jednat z pozice funkce. „Pokud chcete udržet a rozvíjet kvalitní spolupráci, je mimo jiné klíčové naslouchat. Díky tomu se dokážu lépe vcítit do situací, které kolegové v jednotlivých zemích řeší, a pochopit byznys i jeho právní souvislosti,“ vysvětluje. Zásadní je pro ni rovněž vzájemná důvěra – kolegové v ní musí mít jistotu, že když je potřeba něco prosadit, dokáže v tom pomoci.
Hierarchie pro ni není zásadní. „Formálně jsem součástí druhé úrovně právního týmu. Ale hierarchie jako taková pro mě není zásadní. Opravdu důležité je, kdo za vámi přichází s problémy a jakou důvěru ve vás kolegové vkládají. Když se na mě obrací lidé nejen z právního, ale i z finančního či IT oddělení s otázkami, jak postupovat a koho oslovit, vnímám to jako skutečné potvrzení své role ve firmě. Na konci dne totiž nejde o to, co máme napsané na vizitce, ale o reálný přínos pro organizaci,“ uzavírá Veronika.
Nikdo mě nepřipravoval, prostě jsem do šéfování naskočila
Někdy je třeba skočit do toho rovnýma nohama, což byl případ Gabriely Žáčkové Krocové. Nabídka první manažerské pozice ji přišla rok poté, co nastoupila do banky. Tehdy, jak s nadsázkou zhodnotila, měla tak představu, co je smlouva o úvěru. Do kanceláře přišel její šéf s tím, že odchází jinam a navrhnul ji místo sebe. „Za 30 minut máš být na boardu u šéfa banky, chce si s tebou o tom promluvit,“ dodal a ona zůstala v šoku i proto, že měla kolegy zkušenější, než byla tehdy ona sama. „Nikdo mě na nic nepřipravoval, já jsem naskočila do role, kterou mi dali trochu podmínečně na půl roku, jak se osvědčím, a pak už to jelo,“ řekla přímočaře Gabriela.
V současnosti vede v UniCredit Bank právní útvar, který tvoří zhruba 25 lidí a řeší se v něm všechny možné právní stránky byznysu banky. Nad sebou má formálně jen generálního ředitele, ale fakticky je na svém místě pro všechny členy představenstva. Její pozice mezi nejvyšším vedením a dalšími patry firemní hiearchie je v ledasčem specifická, mimo jiné v komunikaci. „Musím umět dobře poslouchat obě strany a zároveň sdělovat věci tak, aby jim rozuměli ti nahoře i dole,“ popsala Gabriela. A nebála se pochválit, že je v této „diplomacii“ nejspíš docela dobrá.
Ani ona ale nechce kvůli manažerské roli ztrácet kontakt s právní praxí. „I po těch 20 letech mě pořád baví, když se řeší nějaký právní problém. Úplně si v tom libuji, protože je to taková moje srdeční záležitost, byť už se k ní nedostanu tak často,“ vyznala se. Sama si občas připraví „malé trápení“, kdy si vezme na starost nějaký konkrétní případ a vyřídí ho. Jde jí také o to nezapomenout, čím žijí její podřízení.
Nezapomínejte se pochválit
Kariérní vzestup často znamená uznání ze strany okolí, ale co je tím, kvůli čemu úspěšné ženy smeknou samy před sebou? „Když se mi podařilo získat práci v JP Morgan v New Yorku, říkala jsem si: to je doopravdy dobré,“ vzpomíná Veronika Benáčková. Symbolické poplácání po ramenou si dopřála i ve chvíli, kdy dovedla k podpisu klíčovou smlouvu s externím partnerem den před vlastním porodem. „Nerada za sebou totiž nechávám nedokončené věci.“ Dodává s úsměvem.
Andrea Leskovská je podle svých slov člověk, kterému se celý život daří těšit se z mála. „Takže já mám těch momentů hodně – pokud se podaří opravdu dobrá prezentace, na které mi velmi záleželo, když mě povýší, pokud strávím skvělý den s rodinou nebo udělám radost pubertálnímu synovi, jenž mě nazve bohyní, protože jsem mu vyprala všechny ponožky… To jsou momenty, kdy se aspoň na chviličku zastavím a říkám si: to je pěkné,“ vylíčila Andrea. Hledat chvíle, kdy svítí slunce, je podle ní důležité a nemůže to být jednou za rok.
„Já také tvrdím, že to je naprosto zásadní věc se chválit a opravdu si to zvědomovat, protože on vás stejně nikdo nepochválí tak dobře jako vy sami,“ přidala se Gabriela Žáčková Krocová. Dát občas sám sobě palec nahoru je podle ní fantastický nástroj.
Comments